Nejsou tomu ani dva týdny, co jsme se odtud vrátili po tradiční dvoudenní lyžovačce a už se nemůžeme dočkat, až v dálce opět zahlédneme vrchol Radhoště. Ano, chystáme se na dvoudenní, také už tradiční přejezd Beskyd, tentokrát na pozvání našich kamarádů Valachů.
Je pátek (třináctého bylo naštěstí před týdnem) těsně pře druhou odpoledne a my nakládáme běžky a svých pět švestek do dobře zajetého Fordíka a vyrážíme na východ (!). V Lukové přibereme posledního pasažéra a pak už směr Valašské království!
Kolem čtvrt na pět se blížíme k Harcovně (rožnovskému Majlantu), kde už nás očekává osádka dalšího vozu z L.A. a především víc než dvacítka našich valašských kamarádů se svými půvabnými protějšky. Desítky stisků rukou, rychlé pivko a už nasedáme do autobusu, kde vítání pokračuje. Radegast nyní plechovkový, zato ochutnávka kapalných plodů z valašských sadů nebere konce.
Po sedmé večer vystupujeme na Tatínkách mezi Dolní a Horní Lomnou. Kolem nás naducané sněhové peřiny a k tomu stále sněží. Čeká nás pořádné stoupání s běžkami v ruce a batohy na zádech. Nasazujeme čelovky a první z nás vyrážejí prošlapávat stopu hlubokým sněhem. Stěží popadám dech, ale zároveň se dostavuje jistá euforie a pocit svobody. Konečně v dáli mezi stromy probleskává světýlko. Blížíme se k místu, kde pro nadcházející noc spočineme.
Chata Kamenitý má tři pokoje s devatenácti lůžky. Nás je přes čtyřicet, ale karimatky a spacáky to jistí. Na chatě je zatopeno, na první pohled příjemná obsluha, pěkná flákota na talíři a opět Radegast. Propuká všeobecné veselí, sdělování dojmů a zážitků – vždyť jsme se neviděli téměř rok! Značně po půlnoci zašustí karimatky a zipy spacáků a po chvíli se už ze všech koutů ozývají zvuky, připomínající dobře „vytůněné“ motorové pily.
Ráno snídaně a jakmile servírka odmaže poslední ze stromořadí čárek na účtence, vyrážíme. Teploměr před chatou ukazuje 269oK, takže modrá extra zdá se být dobrou volbou.
Kousek stoupání a potom už vyrolbovaná stopa až na Slavíč – tady však končí. Statná horalka s obrovskou lopatou shazuje rozvážně se střechy kubíky sněhu. Příjemná paní hostinská s úsměvem roznáší dršťkovou, čaj a, světe div se, kofolu. Po včerejšku přijde chuť na pivko zřejmě až později. Při tom nám stihne podat ještě základní informace o nedale-kém pralese Mionší, který patří rozlohou k největším pralesům v České republice.
Kopec pod chatou sjíždím jako první, abych objektivem zachytil kaskadéry, kteří podle očekávání skončí po hlavě v prachové peřině. Nezklamali! Zbyňa následován svojí loajální manželkou a někteří další se za jásotu ostatních na chvíli ztrácejí v téměř metrové závěji.
Pokračujeme směrem na Bílý kříž, ale šlapeme stopu. Martin (SPS) se překonává, my ostatní mu, v již téměř dokonalé stopě, sotva stačíme. Na cestě leží mnoho polomů, které musíme obcházet, přelézat, ale někdy i podlézat! Po nějaké době potkáváme první živé duše se sněžnicemi a posléze i na běžkách. Dozvídáme se nepříjemné noviny: Sulov na Bílém kříži má zavřeno (svatba) a na Kysuci prasklo topení. Po předchozích zkušenostech s majitelem Kysuci, který po pádu bolševika zahořknul a zanevřel na podnikání a nemá rád hosty, jsme stejně usoudili, že hlad ani žízeň nás neodradí od úmyslu pokračovat až na Doroťanku.
Po vydatném posilnění (halušky s brynzou nestály za nic, zato obsluha příjemná a tekutiny doplněny) vyrážíme do prudkého kopce směrem Konečná, Bobek. Někteří při pohledu na krpál před námi chvatně mažou. Ale modrá extra z rána nezklamala!
Z Konečné tentokrát pokračujeme po vyrolbované zelené. Na červené bychom se bořili po kolena a halušky by přišly vniveč. Za půl hoďky jsme na kopci a na Bobek už zbývají jenom 4 km. Začíná se šeřit, ale z Bobku sjíždíme zatím bez čelovek. Podle Víťových instrukcí se balíme do „vajíčka“ a vyhlížíme světla Bílé, kde nás čekají chatky v bývalém pionýrském táboře. Ale ouha, lyže se zastavují a před námi opět kopec a po chvíli další. Náhle se ocítáme na rozcestí, kolem téměř tma a jak už tomu v podobných situacích bývá, volíme nesprávnou cestu, která nás dovede na vrchol černé sjezdovky. Nasazujeme tedy čelovky a sjíždíme první čtvrtinu, kde intuitivně odbočujeme vlevo. Po koloběžkářské dráze se po chvíli dostáváme k táboru, od něhož nás však dělí několik metrů hluboké koryto potoka. Přes něj dvě klády s třiceticentimetrovou sněhovou čepicí! Podle stop je vidět, že naši předchůdci raději zvolili bezpečný přechod před efektním zdoláváním na běžkách. Vyhodnotili jsme to jako nanejvýš rozumné a také zouváme lyže. Přesto mám uprostřed lávky značně stažený svěrač a na druhé straně rychle vytahuji foťák, abych zachytil Martina ve stejné situaci.
Obsazujeme přízemí jedné z chatek, kde v už v krbových kamnech plápolá oheň. Potenciálním spolunocležníkům zapínáme v patře přímotop. Holt být první má jisté výhody, což se nám však dnes podařilo zcela výjimečně. Roman vytahuje bačkůrky – obě jsou sice levé, ale zato každá jiná. Testuji vodu ve sprše. Zatím ještě teče, moc ale nechybí, aby z růžice začalo sněžit. Po chvíli sprchování začíná povážlivě stoupat hladina v záchodové míse, proto ve chvíli, kdy se chystá přetéci, končím očistu. Přikládáme další dřevěnou briketku a hlubokým zákůpkem mezi chatami odcházíme na průzkum improvizované hospůdky naproti. Soudek je již naražen a v kuchyňce sličná a velmi milá osůbka dovařuje gulášek k večeři. Po chvíli dorazí další první parta ogarů se svými dcérkami. Po večeři se opět rozjíždí zábava ne nepodobná té včerejší. Diskutujeme zítřejší trasu, kdy bude nutné dnešní ztrátu nadmořské výšky vyrovnat. Usínáme s myšlenkou, že ráno bude moudřejší večera…
Pokračovat v určené trase prakticky znamená nejprve vystoupat z údolí Bílé Ostravice (cca 500 m n.m.) na hřebenovou cestu kopírující hranici se Slovenskem, po které budeme pokračovat dále na Bumbálku. Volíme zelenou značku údolím Velké Smradlavé, ze které po dvou kilometrech odbočíme na modrou směr Kelčovské sedlo. Cestou míjíme nádhernou dřevěnou kapličku s mnoha zdobeními a obrazem panenky Marie. Za několik desítek minut začíná pořádně fučet, což je neklamnou známkou blížícího se hřebenu. Vypadá to na čepici a možná i na kapuci.
Stopa je úplně zavátá, což je většině z nás příjemnější než vyfrézovaná brázda, do které nasadíš lyže a s tupým výrazem mezka směšně, v pravidelném rytmu pohybuješ končetinami. Při zdolávání neporušené bělostné peřiny naproti tomu zažíváš pocit dobyvatele a objevitele dosud neprozkoumaného a přitom se tě občas zmocní i jisté vzrušení jako při první milostné zkušenosti… Zdoláváme dva kopce a konečně sjíždíme k chatě Kmínek, ve které, ač je slovenská, dostaneme časnakovú polievku či hovedzí vývar s rezancami za CZK. Odsud je to na Bumbálku coby kamenem dohodil a zbylé čtyři kilometry došel na běžkách.
Na Bumbálce tradiční zastávka v motorestu – poslední pivko na trase, řidiči už jen kávičku – a pokračujeme na Třeštík. Trochu si zařádíme na sjezdovce a potom už traverzujeme kopec, ze kterého se po chvíli spouštíme lesem k hlavní silnici E442 k odbočce na Hlavatou. U překrásné kapličky se zvoničkou, stojící tradičně u tří lip, odbočujeme vpravo a začínáme stoupat na Kladnatou. Přitom se mi honí hlavou, kde se asi vzaly ty prazvláštní názvy vesničky a kopce.
Kličkujeme mezi stromy a právě ve chvíli, kdy už se začíná zdát nasazení stromečku nevyhnutelné, odbočuje stopa prudce vlevo. Po chvíli váhání usuzujeme, že k tomu odbočení měl Víťa jistě pádný důvod, a vydáváme se v jeho šlépějích. Nyní pokračujeme po pohodlném leč dlouhém traverzu a zleva obcházíme Kladnatou, jejíž vrchol nám takto zůstane nepoznaným. Zdoláváme několik polomů a posléze odbočujeme opět vlevo (!) k závěrečnému sjezdu do Horní Bečvy.
Toto neustále směřování vlevo se nám nakonec přece jenom vymstilo, protože cesta vyústila na nejhornějším konci Horní Bečvy, u hospody na Bečvici. Po příchodu do hospůdky se však ukazuje, že to zase taková chyba nebyla a abychom si na závěr ještě trochu užili, necháváme dokonce ujet autobus s nadějí, že za hodinu jede další.
Na autobusové zastávce Hany (vlastně nevím, zda nemám správně napsat Honey) začíná vytahovat různé lahvičky se vzorky tekutin, které jsme dosud neochutnali. Některé mají i povědomou zelenou barvu, jako by se v nich extrahovala (nějaká) tráva. Jízdenky zakupujeme „ke knihovně“ a po půl hodině vystupujeme v Rožnově z autobusu ve velmi dobrém rozpoložení.
Ještě kousek přes město a po dvou dnech nás opět vítá Harcovna! Radegast a Hermelín (řidiči zase jenom kafe 
) a už jsou tu další kamarádi, kterým tentokrát z různých důvodů nebylo dopřáno sdílet naše radovánky. Sdělování dojmů nebere konce, takže nakonec se musí najít někdo „hodně protivnej“ a učinit tomu přítrž. Je už téměř sedm večer a před námi je cesta do L.A. Loučíme se, ale naštěstí ne na dlouho. Vždyť za dva týdny absolvujeme se zdravým valašským jádrem třídenní přejezd Jeseníků a tam si to dopovíme…
Jirka Krejča
Fotoalbum: http://kctlanskroun.rajce.idnes.cz/Beskydy_s_roznovskymi_dcerkami_a_ogary_2012_6._rocnik_-_Jirka_K./